Z Rakovníka do Berouna podél vody

Už velmi dlouho jsem se chystal vyrazit z rodného Rakovníka pěkně podél vody, tedy podél Rakovnického potoka až k jeho ústí do Berounky v Roztokách pod Křivoklátem. Vždycky do toho něco vlezlo, vždycky se našlo něco přednějšího a důležitějšího. Až jsem si před pár dny řekl, že věci je třeba měnit. Zadíval jsem se do mapy a k uvažované cestě podél Rakovnického potoka přidal i kus podél Berounky až do Berouna. A když mi do oka padlo keltské oppidum ve Stradonicích, bylo jasné i kde budeme nocovat. Mimochodem, Stradonice jsme také loni při návštěvě Informačního centra keltské kultury v nedalekém Nižboru, také odložili „na pak“. Jedinou hádankou pak zůstalo počasí. Doslova ještě pár hodin před plánovaným odjezdem se nad Českem proháněla bouřková mračna, potoky vystupovaly ze svých koryt a tak. Předpověď však říkala, že v sobotu i neděli bude jasno sem tam mráček. A opravdu. V sobotu ráno mlhavý opar, který se cestou k Berounu zvolna rozpouštěl. A právě včas, neboť v Berouně na nás čekala první zajímavost. Rakovnický rychlík mířící z Prahy přes Beroun do Rakovníka. K našemu velkému překvapení se jedná o první pravidelně jezdící nostalgický rychlík u nás. Tažen je lokomotivou řady T 478.2, znalci zvaná „bardotka“ či „zamračená“ a skládá se dále z klasický zelených osobních vozů hrdě nesoucích označení ČSD. No, vozů, prostě jeden vagón s kupíčky (Ba) a druhý vagón se služebním oddílem (BDa). Ten druhý však byl upraven jako „Barový vůz“ s Postřižinským na čepu. Toho jsme si všimli ovšem až při výstupu v Rakovníku a tak jsme si zašli alespoň do nádražní na Bakaláře. Ten tam zasyčel.

A pak už bágl na ramena a tradá k potoku. A hned pod nádražím jsem užasl nad rozsáhlou přestavbou rakovnického krytého bazénu a trochu si zavzpomínal. Ostatně to jsem dělal i následující půlhodinku, kdy jsme procházeli podél potoka Rakovníkem. Park, zimák, Tyršák, Bulovna, Papírna… a pak mi už nějak došla slova, neboť co si matně vybavuji tímto směrem jsem se vydal dále po svých resp. na kole snad jen jednou. Do Chlumu a to už dávno, moc dávno. To zde nebyla ještě příjemná cyklotrasa Rakovník-Křivoklát, která vznikla až v roce 2001. A tak noha míjí nohu a člověk si tak v poklidu příjemného údolí přemýšlí. Třeba o Rakovnickém potoce. Marně se snažím upamatovat, kde vlastně pramení? No někde u Jesenice, to si pamatuji celkem přesně, ale kde přesně si pamatuji nepřesně, tedy vůbec. Vida, že by námět na další výlet? Rozhodně. Ale zpět k potoku Rakovnickému, dříve zvanému Rokyta (ale to už je fakt pár set let). Nespornou zajímavostí je, že se svými 48,5 kilometry patří mezi nejdelší potoky v České republice. A také je to potok z Rakovníka vodácky sjízdný, ale spíše z jara či po dešti. Což byl ostatně i náš případ, což při ťapání po břehu vyvolalo úvahy, zda by se to nedalo raději splout. Úvahám učinila přítrž první odpočívka v Dolním Chlumu a podivné zvíře v nedaleké ohradě. Hlavu jako ovce, tělo trochu jako lama a fotit se to nechtělo. Zato malý kozlík, co prolezl plotem ano. To jsem se rozpomněl, jak jsem coby maličké dítko na nedalekém nádraží v Lašovicích klackem vyšťoural z díry lišku. Inu, plyšovou, ale přesto, náramný úlovek. A to už se zanedlouho rozhlížím kolem ikonické nádražní budovy v Lašovicích. Marně, je to fakt fůra let. Lákavé jsou však lavičky na peronu. Někdo usedá, někdo ulehá a necháváme se pohltit nekonečně poklidnou, až příjemně ospalou ospalou atmosférou. Po pár minutách řinčení nedalekého mostu prozrazuje blížící se příjezd vlaku. Nu, žlutá Regionova není ani zdaleka tak romantická jako vláčky v mých vzpomínkách, ale situaci zachraňuje živý výpravčí, což už se dnes taky všude nevidí. A pak se vše ukládá zas do onoho všeobjímající poklidu. Z něj nás vytrhlo kolem projíždějící spřežení koníků s vozem a myšlenka, že by v nedalekých Pustovětech mohla být otevřená hospoda. A byla. Na Ostrově. Pivo z Rakovníka, macatý utopenec z potoka a k tomu vdolek s marmoškou a šlehajdou. To se má pak člověk někam dostat, to má mít pak to správné turistické nadšení. Čím více jsme lenošili, tím více se mysl přikláněla k návštěvě železniční zastávky za účelem provedení úhybného taktického manévru. Dokonce jsme se tam už vydali, když touha po toulání zvítězila a my se vydali dále směrem k Městečku u Křivoklátu. Během cesty jsme narazili na zajímavé „označníky“ na hranicích katastrů. Nevím, zda je to běžné či není, nikdy jsem je asi jinde neviděl. Každopádně s ubývajícím časem jsme v Městečku u Křivoklátu opravdu skočili do vláčku a přiblížili se k Nižboru, neboť nás tam čekala zajímavost, kterou jsem nechtěl propásnout a současně bylo fajn si na ní nechat dostatek času.

Zastávka Nižbor. Restaurace, která má duši. A když její duše, kterou její majitel Tomáš Hanák bezesporu je, prochází podnikem a každého z hostů pozdraví a popřeje dobrou chuť, je hned o důvod více se sem vrátit… Mimo stylové restaurace vybudované v autentickém nádražním skladu z roku 1876 a několika přilehlých vagonech se tu nabízí i možnost přenocování ve služebním oddílu vagonu z roku 1948. Náš úmysl byl však jiný a tak jsme vzali batohy vydali se s podvečerem dál, přes řeku, hledat spojitost s minulostí starší než toto romantické nádraží a starší i než Nižborský zámek hrdě se vypínající nad řekou. Údolím Habrového potoka stoupáme již stinným údolím stále dál až tam, kde nenápadná stezka odbočuje vlevo do lesní rokle a prudce po jejím okraji stoupá vzhůru. A atmosféra se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Prastaré pokroucené stromy a vědomí, že tudy k dodnes živému prameni chodili dávní příslušníci keltské kultury. Po pár minutách a několika odpočincích se dostáváme z lesa do areálu keltského oppida ve Stradonicích. Nutno podotknout, že význam dávného osídlení připomínají dnes již jen informační tabule. Genius loci tohoto místa však popřít nelze. Je všudypřítomný. Stačí jen trochu přivřít oči a představa, že se zdejší půdy či kamenů dotýkali tajemní druidové rozehrává úžasnou hru fantazie. K tomu nebe obarvené do ruda zapadajícím sluncem… Dojem a atmosféru kazí trochu nepřehlédnutelný kříž a především dopravní letadla, která se zde řadí k přistání na Ruzyni. Díky kříži se tedy klaním bohům starým i novým a s nadcházející nocí pozorujeme ležíc v trávě měsíc téměř v úplňku, Venuši na západě, Jupiter na východě a rej světel dopravních letadel nad námi.

Neděle je dle interní tradice dnem lenošení a tak po snídani opět sladce usínáme a probouzí nás až horko a kolem procházející turisté. Abychom svoje lenošení vykoupili, neváháme a nasbíráme pár květu na Keltskou bezovou a pak už hajdy dolů do Stradonic a kolem zdejšího lahodného pramene dále podél Berounky. Již zdálky nelze přehlédnout novou lávku přes řeku v Hýskově. Využíváme ji k přechodu do nedalekého občerstvení na druhém břehu. Vida, náhoda, bezová limonáda, ovšem především naprosto luxusní klobáska. 101 % masa nebo o trochu méně. Ani se nám moc zvedat nechce, ale co naplat, Beroun volá.  A opravdu zanedlouho se nám postavil do cesty a pohltil naše kroky směřující k právě rekonstruovanému nádraží, kde jsme nakonec dali přednost odjezdu domů před návštěvou zdejšího pivovaru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *